Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

HP- Hledání sebe sama

Kapitola 5 - Volání

Harry ležel na nemocniční posteli příšerně vyčerpaný ze svého výletu do sklepení. Nikdy neměl ten dopis Snapovi dávat. Nikdy. Teď bude ten muž dělat záměrně z jeho života peklo na zemi, dokud nedostuduje. Další tři roky s tím mizerným chlapem, který ho nenávidí. Cítil jak mu po tváři stéká jedna nesmyslná slza. Samozřejmě že nečekal od Severuse Snapa nic jiného. Ve skutečnosti čekal, že to bude horší. Opravdu předpokládal, že bude smrtelně prokletý hned po přečtení dopisu. Ne že by se o to staral. Smrt byla pravděpodobně mnohem lepší, než osud, který ho čekal další tři roky při lektvarech.

Harry zasténal, čímž na sebe upoutal přespříliš pozornou madam Pomfreyovou.

„Harry? Co je špatně?“

Harry po ní střelil pohledem, který ji přiměl se stáhnout. Brzy se ale vzpamatovala a naklonila se k němu.

„Já jsem ti ŘÍKALA, že nemáš odcházet, Harry. Jsi úplně vyčerpaný. Teď spi, nebo ti dám jeden z těch uspávacích lektvarů, které tolik miluješ,“ škádlila ho.

Harry se zašklebil a zavřel oči. Uspávací lektvary byly nechutné. Dokonce zavřít oči a předstírat několik hodin spánek, bylo lepší než je pít. Někdy si myslel, že Snape dělá ty lektvary záměrně tak odporné, protože ví, že je bude pít Harry. Snape… pitomý profesor lektvarů. K čertu, není možné aby s ním byl spřízněný. Jeho matka se očividně spletla.

Povzdechl si, přemýšlejíc o všem co se mu stalo. Všechno šlo tak rychle. Takže jeho skutečný otec dokonce není mrtvý. Jen ho nenávidí. ,Překvapení, Harry! Máš rodinu! Ale hádej co? NENÁVIDÍ TĚ!‘ Zdálo se, že to bude velmi šťastné léto. Nejdřív dostal výprask, byl nemilosrdně mučený hlady, zachránili ho (jediná světlá část léta) a pak zjistí, že nejvíce nenáviděný profesor je vlastně jeho příbuzný… že je ve skutečnosti jeho OTEC! Uvažoval, že použije paměťové kouzlo sám na sebe. To by bylo lepší, než všechno tohle, ne?

Harry vzdychl a uvědomil si, že nemá svojí hůlku. Díky bohu ji zachránil před strýcem Vernonem pod podlahovými prkny ve svém pokoji. Ale všechno ostatní bylo pryč. Spálené. Strýc Vernon mu spálil všechno – jeho knihy, poznámky, fotografie jeho a jeho rodi- no jeho maminky a Jamese – které mu dal Hagrid, a nakonec neviditelný plášť. Všechno shořelo v plamenech. Bylo to pryč. Všechno co měl bylo pryč, a teď se hroutila i celá jeho identita. Kdo vlastně byl? Byl Harry Potter, chlapec který přežil. Nebelvír, který byl stále naživu. Přítel Hermiony a Rona a syn Lily Potterové. Hrozný student lektvarů. Zachránce kouzelnického světa. To bylo vše co byl, a dokonce něco z toho bylo svázáno se lží. Harry si ani nebyl jistý, kdo je jeho rodina. Myslel si, že to ví, ale teď byl ztracený a zmatený. Na chvilku měl jiskřičku naděje – bože, že má rodinu. Ale ne. Nenávidí Snapa. A věděl, že muž opětuje jeho city desetinásobně. Severu Snape mu dělal ze života peklo od prvního okamžiku, kdy ho uviděl ve Velké síni toho osudného dne v Harryho prvním roce. Nikdy nebude mít rodinu, kterou by chtěl. To prostě nebylo možné. Hlasitě zasténal o upadl do hlubokého nepokojného spánku.

*****

Severus Snape byl venku a chodil bezcílně po nádvoří. Ztratil pojem o čase, ačkoli někde v podvědomí zaznamenal, že je nebe tmavší a tmavší a vyšel měsíc. Věděl, že je pozdě, ale nebyl ani trochu připravený vrátit se do svých komnat. Myšlenky mu poletovaly v mysli. Cítil jak ztrácí kontrolu a to nenáviděl ze všeho nejvíc. On MUSEL mít kontrolu. Kdyby nenašel nějaký způsob jak ji získat, zešílel by. Věděl to. Kdyby jen-

„Och!“ vykřikl Severus bolestí a sevřel si levou paži. Znamení zla pod jeho rukávem pálilo. Vklopýtal do hradu a zamířil do Brumbálovi kanceláře. Bez úvodu vpadl dovnitř.

„Severusi?“ zeptal se Brumbál a byl si dokonale dobře vědom toho, v čem je problém.

„Znamení hoří. Musím jít.“

„Buď opatrný, Severusi. Vrať se nám zpět.“

„Budu,“ a s tím Snape opustil místnost a skoro se zhroutil bolestí. Byl volaný.

O třicet minut později probudil pronikavý výkřik celý hrad. Brumbál vyběhl ze svých komnat v nočním hábitu a následoval výkřiky do nemocničního křídla. McGonagallová, Kratiknot a Filch byli hned za ním a profesorka Prýtová na cestě. Vběhli dovnitř a našli madam Pomfreyovou jak odstupuje od Harryho postele, kde leželo ječící a kopající dítě a jeho pokrývka se povalovala na podlaze.

„Poppy?“ zeptal se s obavou Brumbál.

„Já nevím… předtím měl noční můry, ale žádná nebyla tak špatná,“ řekla vyděšeně lékokouzelnice.

„Albusi! Podívej na jeho jizvu!“ vykřikla za ním profesorka McGonagallová. Jizva byla jasně červená. Byla to ta nejjasnější červená, jakou kdy kdokoli z nich viděl. Dokonce i když ji zakrývaly chlapcovi dlouhé vlasy, stále bylo vidět jak z pod nich žhne. Deset minut stáli profesoři ohromeně v místnosti a všichni strnule sledovali Harryho. Výkřiky pomalu ustávaly a teenager se začal šíleně třást. Pot mu stékal po čele, když sebou házel na posteli a nesouvisle mumlal.

„Poppy, to je Cruciatus,“ řekl Brumbál. Teď začínal být vystrašený. Byl v pokoji ještě někdo? Zaznamenal, že Minerva viditelně uchopila svou hůlku. Madam Pomfreyová předtím stihla obstarat lektvar na následky kletby. Harry se okamžitě posadil. Očima rozšířenýma hrůzou se divoce rozhlížel kolem sebe a snažil se pochopit kde je. Pomalu upřel pohled na profesory.

„Brumbále!“ vykřikl. „Snape – on je – ó můj bože, on je…“

Harryho oči se obrátily v sloup a on ztratil vědomí.

„Albusi?“ zeptala se Minerva bázlivě. Muž vypadal, že je nějak omámený, ale její slova ho z toho vytrhla.

„Poppy, zkontroluj Harryho. To byla zase jedna z jeho vizí – slyší a cítí všechno, vždyť víš. Profesoři, pojďte do mé kanceláře. Potřebujeme si promluvit,“ nařídil Brumbál. Otočil se a vyšel ven. Ostatní obezřetně pohlédly na ubohého bezvědomého chlapce před nimi a následovali ho.

O pár minut později se Brumbálova kancelář zaplnila ustaranými profesory. Ředitel chodil sem a tam. Když se všichni sešli zastavil se a narovnal v celé své výšce.

„Především byste měli vědět, že Harryho jizva ho spojuje přímo s Voldemortem. Kdykoli má vražednou náladu nebo je poblíž, jizva začne pálit. Kromě toho, když Voldemort vraždí nebo zuří nebo jsou schůzky Smrtijedů, Harry to vidí. Jestliže použije na někoho Cruciatus, Harry to cítí. Ten chlapec byl nepřímo prokletý víckrát, než kdokoli jiný na světě. A teď, dnes večer Voldemort zavolal Severuse. Jestliže to, čeho jsme na ošetřovně byli zrovna svědky, znamenalo tohle, Voldemort právě držel Severuse pod Cruciatem – kolik, Minervo? Deset minut? To znamená, že rychle získává sílu. Ještě nikdy předtím nebyl schopen udržet prokletí tak dlouho. Dokonce ani předtím, než ho Harry poprvé zastavil, neudržel prokletí deset minut. A Harry si zřejmě myslí, že má Severus nějaké potíže. Deset minut pod mučící kletbou ho mohlo zabít. Což je, soudě podle Harryho reakce, klidně možné. Musíme počkat a uvidíme.“ Rozhlédl se kolem a uviděl v pobledlých tvářích všech profesorů deprimovaný výraz. S hlasitým povzdechem klesl do své židle.

Profesorka McGonagallová vypadala rozechvěle. „Albusi, je něco, co byste chtěl, abychom udělali?“

Brumbál se na ni ostře podíval. „Minervo, škola začíná za pár měsíců. Hlavně žádám každého z vás, abyste stále dávali pozor na vaše studenty, až přijedou. Teď mě nechte být strohý. Dohlédněte na Zmijozely. A dohlédněte na Harryho. Ale prosím, prosím jenom dávejte pozor. Jestliže budou nějaká zranění, jakákoli, přivést Poppy. Neobvyklé chování? Říct mě. A jestliže někdo z vás, nebo některý ze studentů bude mít vize o Voldemortovi? Okamžitě přijít za mnou. Kornelius Popletal nevěří pravdě a dělá všechno pro to, aby se o tom kouzelnický svět nedověděl. Jsme v tom sami. My a naši studenti. Zapomeňte na jakékoli studijní plány, které nejsou nezbytné k boji. Učte je to co budou potřebovat. Zvláště páté, šesté a sedmé ročníky. Budeme je potřebovat.

„Ale Albusi, jsou to jen děti!“  řekla Minerva vystrašeně.

Brumbálův pohled změkl. „Já vím, Minervo. Vím to a nenávidím to. Nenávidím, protože to zničí jejich nevinnost. Ale Minervo, vy všichni, zhorší se to. A tyhle mladé čarodějky a kouzelníci jsou naše naděje. Oni jsou ti, kteří vyhrají tuto válku. A podívejte se na to takhle – jestli budeme napadeni a studenty na to nepřipravíme, zemřou. Takže my je musíme učit. Nemáme na vybranou,“ řekl Brumbál jemně, ale důrazně.

Minerva plakala a většina ostatních profesorů vypadala, že má slzy na krajíčku. Všichni byli bílí jako papír. Profesor Kratiknot strnule kývl a odešel. Ostatní ho následovali. Poslední odešla se smutným pohledem profesorka Prýtová. Nakonec zůstali v kanceláři pouze Brumbál a profesorka McGonagallová.

„Omlouvám se, Minervo.“

„Není třeba se omlouvat, Albusi. Není to tvoje chyba.“

Smutně se na ní podíval. Jeho modré oči už se netřpytily. Vypadal starší.

„Uvidíme se ráno, Albusi,“ řekla Minerva. Kývl a čarodějka pomalu odešla.

Brumbál složil hlavu do dlaní a udělal jedinou věc, která se zdála správná – plakal.

Poslední komentáře
10.06.2015 20:04:33: ach ne, chudák Sev, být čerstvě otcema muset podstupovat muka crutiatu, vůbec nic pěkného, doufám, ž...