Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

HP- Go With the Tide

14.kapitola

Tak přináším 1.polovinu 14.kapitoly. Druhá část by měla být hotová tak v úterý. Přeji hezké čtení!

6.7.2010 - Dokončeno

Druhého září byl pátek. A rozvrh, který Harry dostal, říkal, že pátek začíná dvojhodinovkou lektvarů. Harry se vzbudil brzy. Byl teď zvyklý budit se cvrlikáním ptáků a šoupání nohou domácích skřítků, kteří přpravovali ohně na ráno a další věci. Třesoucíma, studenýma rukama se oblékl. V břiše jako by mu poletovali motýli, připravujíc se na tu dnešní šarádu. Neměl ani potuchy, co pro něj dnešní den má připravený. Nastavil levou ruku a Sasha se na ní doplazila.

"Jssssi nervozní, mladý pane?" zeptal se ho korálovec, když se mu pohodlně obtočil kolem zápěstí.

"Ano…moc." Odpověděl Harry a hladil přitom trojúhelníkovou hlavu. Sashin jazyk se zatřepotal na Harryho kůži jako pohlazení. Harry vytáhl hůlku. "Sešlu na tebe částečné neviditelné kouzlo, Sasho, splyneš tak s rukávem mého hábitu a nikdo tě neuvidí."

"Nemusssíš mi to vysssvětlovat….Věřím ti." Sasha zatřepotala jazykem a ochutnala tak vzduch, který se teď změnil, jak Harry kouzlil. Pak si Harry navlékl svůj školní hábit.

Otevřel dveře svého pokoje, rozložil svou hůl a zastrčil hůlku do kapsy. Jak se začínal cítit víc a víc sebevědomý se svými zbývajícími smysly, používal hůlku na svou orientaci čím dál tím méně. Nechtěl, aby lidé znali opravdové věci, na kterých byl závislý. To by jen odhalilo všechny jeho, ne tak viditelné slabiny. Harry se spokojeně ušklíbl, když šel směrem do sovince pro Hedviku. Snapeova paranoia ho nejspíš nakazila.

Otevřel dvířka do sovince a uvítala ho útulná atmosféra a tiché, jemné zvuky sov, které zde odpočívaly.

"Hedviko. Pojď sem, holka." Řekl jemně. Harry si toho nevšiml, ale poslední dobou začal mluvit tichým, sametovým tónem, který přitom nezakryl hluk, který tu panoval. Hedvika přilétla do Harryho natažené ruky a usadila se na ni. Harry se slabě usmál. "Nevadí, že jsi moje návnada?" zeptal se ptáka laskavě a Hedvika láskyplně zahoukala a dibla Harryho do ucha, aby mu naznačila, že to schvaluje. Harry pohladil jemné, hevábné peří a otočil se, aby se vydal na snídani.

"V pořádku, Harry?"

Harry teď v duchu přísahal, že další člověk, který se ho takhle zeptá, nadosmrti ho zakleje.

"Ano, Denisi. Jsem v pohodě."

"Chceš, abych tě někam odvedl?" zeptal se Denis nadšeně. Harry se sám sebe ptal, jestli to má být od mladého studenta vtip nebo hra.

"Ne, Denisi, já to zvládnu. Ale prosím, uhni trochu stranou nebo by tě má hůl mohla praštit." Řekl Harry s trochu víc dychtivostí, než měl v úmyslu. Denis uskočil stranou a Harry opatrně prošel kolem. Zjistil, že nohy spolužáků se mu neustále pletly do cesty po tom, co Denis uskočil. Zajímalo by ho, jestli to dělají schválně nebo prostě jen z nešikovnosti.

S těmito myšlenkami si podrážděně sedl ke snídani, která se objevila hned poté, co se dotkl vidličky a nože.

"Nazdar, Harry. Vypadáš naštvaně." Ronův hlas naproti němu ho přinutil povzdychnout si.

"To jen, že všechno bylo tak moc jednodušší, když byl hrad prázdný." Zvolal a dal Hedvice, usazené na jeho rameni, kousek toastu.

"Nedělej si starosti, Harry. Časem to bude lepší. Teď se jen kolem tebe shlukuji, to je vše." Řekla Hermiona panovačně, zatímco jedla svá vejce.

"Myslíte, že když je uřknu, budou si ode mě držet bezpečnou vzdálenost?" řekl zapáleně Harry a nacpal si do úst toast s džemem. Chvilku bylo takové ticho, že se bál, že se něco stalo a pak Ron řekl se svým obvyklým "taktem":

"Teda, tys nás vyděsil. Zníš úplně jako Snape!"

"RONE!"

Harry se jen uchechtl.

"Když už je o něm řeč, máme teď dvouhodinovku lektvarů."

"Kvůli tomu je Hedvika s tebou?" zeptal se Ron a Harry přikývl.

"Ona ti pomáhá se zrakem? Myslela jsem, že-"

"Šššš! Je to tak, Hermiono, ale musí to zůstat tajemstvím. Nesmíme nikomu a obzvlášť Zmijozelským prozradit, že mám… jiného. Kvůli tomu jsem na ní seslal kouzlo, tak aby byla neviditelná." Zašeptal Harry tak tiše, že se Ron a Hermiona museli k němu několik centimetrů naklonit, aby ho slyšeli.

"Dobře…ale proč?" znovu to byla Hermiona, kdo se zeptal.

"Protože si Voldemort myslí, že vidím pomocí Hedviky. A musí to tak zůstat. Touto informací jsou ohroženy životy." Zašeptal Harry. Hermiona a Ron na sebe strnule pohlédli s porozuměním. Oba dva si uvědomili, že Harry myslí jen jediný život v ohrožení: Severus Snape.

"Co máme dělat?" zeptala se Hermiona.

"Jen se ujistěte, aby mě nikdo neslyšel mluvit hadím jazykem během Lektvarů a Jasnovidectví, Rone."

Ron přikývl, a když uviděl, jak Harryho výraz zůstal plný očekávání, odpověděl:

"Tak dobře, Harry…i když nemůžu uvěřit, že vlastně budeme pomáhat-"

"RONE!"

***

Hedvika zavřeštěla nespokojeností nad tím, že se nacházela ve sklepení.

"Pane Pottere-fakt, že ředitel nakázal, abych toleroval vaše…‘požadavky‘ vám ještě neopravňuje, aby vaše sova vyrušovala na mé hodině. Pět bodů z Nebelvíru." Hedvábný hlas protnul chladnou atmosféru v učebně lektvarů jako břitva.

"Ano, pane profesore." Harry ji jemně pohladil. Ron se naježil a pokračoval v krájení kořenu santalu bílého (pozn.: malý strom, který má různé léčivé účinky) s ještě větší nevraživostí než předtím.

Harryho hbité prsty ohmataly konec kořenu a začal krájet tak malé kousíčky s takovou přesností, které by se mohli rovnat nějakému profesionálovi. Potom hmatal kolem sebe, až se jeho prty sevřely kolem lahvičky.

"Sasho...?"

"Je to tmavě fialové, Harry." přispěchal okamžitě na pomoc had.

A tak Harry pokračoval se svým lektvarem a Snape  pozoroval slepého chlapce svým periferním viděním. Cítíl se sám sebou spokojen, když rázoval kolem dokola učebny, pyšný sám na sebe, že pro toho Potterovic kluka vymyslel tak efektivní řešení. Ušklíbl se, když přemýšlel jestli ho to, že ze zmrzačeného Harryho Pottera vytrénoval něco lepšího než bylo předtím, osvobozuje od dluhu, na který myslel jen nerad: dluh, který dlužil Jamesi Potterovi. Vlastně je to jedno.

Když procházel kolem zmijozelské části učebny, zamračil se. Spatřil Draca Malfoye, jak si nachystává jakýsi kořen (tohle bylo nad mé síly. V originálu je mirkwood a ať jsem hledala, jak jsem chtěla, házelo mi to samé nesmysly, ale nejspíš to nebude tak moc důležité..) a po očku sleduje Potterův kotlík. Zatracený zmetek. Snape vždy viděl ty kousky, které tropil malý Malfoy a jeho kumpáni proti Nebelvírům ve třídě. A Malfoy to věděl. Ztuhnul, protože věděl, že ten kořen by způsobil, aby lektvar vybuchl. Byla by velká taktická chyba, kdyby v tom kousku Dracovi zamezil, protože bylo známé jeho spolu-Smrtijedům a Voldemortovi, že Draca favorizuje. Ale na druhou stranu nechtěl mít na svědomí polovinu Nebelvírských páťáků, pokrytých žíravinou.

Draco švihl hůlkou a kořen se rozlétl k Harryho kotlíku. Snape vytáhl hůlku.

A Harryho ruka se zavřela kolem malé ingredience pouhých pár vteřin před dopadem na vařicí hladinu lektvaru. Ron zazíral s pusou dokořán, Hermiona zamrkala s naběračkou v ruce, Neville upustil své kořínky, Dracovi oči se rozšířily a v učebně se rozhostilo bezdeché ticho. Snape zjistil, že potřebuje notnou dávku sebeovládání na to, aby se nezačal zubit jako někdy Lupin během Harryho hodin souboje. Ten kluk vážně předčil jeho nejdivočejší očekávání. I tak ale dokázal udržet vážnou tvář, když Harry položil kořen stranou a pokračoval v práci..

Snapea tak hrozně moc lákalo odebrat Zmijozelu 20 bodů….

...ale to by se nezachoval tak jako 'Snape Smrtijed'. Takže se Snape jen zhluboka nadechl, zlobně se zadíval na Malfoye, pak na Harryho i když věděl, že u něj to nebude mít žádný účinek a po zbytek hodiny se rozhodl, že nevezme žádné body – ani Nevillovi.

No Nevillovi možná trochu. Ten kluk byl postrach.

Bohudík se zbytek hodiny obešel bez dalšího incidentu a Snape předstíral, že si nevšiml, jak Hermiona pomáhá Nevillovi, tak, aby jeho lektvar nevybuchl. Opravdu nechtěl odebrat body, protože tak chtěl vyjádřit Harrymu svou spokojenost. Znal mladého Nebelvíra dobře na to, aby věděl, že si toho všiml.

"Harry! Nemůžeme nechat toho – toho Zmijozela utéct s tím, co se ti pokusil provést na Lektvarech!" prskal Ron, když šel vedle Harryho, který si pomáhal holí a na tváři měl malý spokojený úšklebek.

"Neboj se, nenecháme."

"Harry, nedělej nic, co by tě dostalo do potíží." varovala Hermiona.

Harry se potměšile zasmál.

"Hermiono... Už teď jsem mokrý. Nebojím se dalšího deště."

"Takže, co mu provedeme?" zeptal se Ron dychtivě, oči mu svítily nadšením a z hlavy se mu téměř kouřilo, jak chtěl vymyslet něco čím by Harryho dostal a překvapil.

Harry poklepal Hedviku a zrušil tak kouzlo, které ji drželo na jeho rameni. Bílá sova ulehčeně odlétla.

"Něco…originálního." ušklíbl se Harry potěšeně. Ron  se zazubil a Hermiona ustaraně vzdychla.

(konec 1. části a začátek 2.)

***

Snape rychle vešel do Brumbálovi pracovny.

"Co je zase, Albusi?"

Ředitel vypadal pobaveně a podrážděně zároveň.

"Kornelius Popletal zuří. Ohledně toho, že nebyl informován o Harryho situaci."

Snape se ušklíbl.

"Vyhrožuje, že nás zažaluje za jednání proti zájmům kouzelnického světa."

Snape se zamračil.

"Nicméně, když četl ten článek o Harrym a…slyšel všechny ty drby okolo okolností Harryho slepoty, už nechce být nezodpovědný ministr."

Snape zakroutil očima.

"Je ochoten uvažovat nad tím, že se Voldemort znovu vrátil."

Když to Brumbál dořekl se Snape rozhodl sednout do křesla a se zájmem poslouchat dál.

"Bude tedy věnovat pozornost Fénixovu Řádu?"

Brumbál nalil čaj pro dva. "Když se o něm dozví."

Snape pozvedl obočí. "Takže jsi mu neřekl, že se shromáždil skoro celý Řád?"

"Ne. A ani to neplánuji."

"A proč ne? Ten chlap je poddajný a ted udělá vše, co se mu řekne. Je bezpáteřní. "

"Ale má dostatek moci na to, aby tě mohl dát před soud jako ukázku, že nás má v hrsti a mohl tak ovládnout…nadcházející krizi."

Snape se znovu zamračil a doplnil myšlenku staršího kouzelníka. "A jestli se zůčastní setkání řádu, zjistí, že jsem členem, takže ho zruší a zároveň budu odhalen."

Brumbál jen přikývl a usrkl ze svého hrnku. Snape zlostně stiskl zuby a o ministru Popletalovi mu hlavou prolétly různé smrtijedské myšlenky

"Severusi."

Snapeovy oči se znovu zaostřily na ředitele.

"Ano?"

"Nikdy jsem nenašel příležitost ti říct jakou skvělou práci si odvedl s Harrym." Usmál se Brumbál vřele a Snape pocítil tu vlnu uklidňujícího pocitu, který cítil, když si vzal na starost slepého mladíka. Ale tentokrát cítil i něco jiného, temného a studeného, co do něj nemilosrdně prosáklo a zakouslo se.

"Vaší chválu si nezasloužím, pane řediteli." Řekl tiše a díval se při tom dolů, stejně jako student, marnotratný spojenec…

"Proč si to myslíš, Severusi?" zeptal se Brumbál mile.

"Když jste mě poslal za Potterem v nejvyšší pohotovosti…"

"Ano?"

"... Neudělal jsem to, jako bych udělal za normální nejvyšší pohotovosti."

Následovalo ticho a Snape se nedvážil vzhlédnout. Věděl, že by nesnesl vidět zklamání a opovržení v Albusově tváří – ve tváři Ředitele Bradavic a jediné pro co Snape doopravdy žil bylo jeho uznání. Pokračoval dál.

"Myslel jsem... že přeháníte a musíte přiznat, že Sybila nikdy nebyla věrohodná… a byl jsem naštvaný, že….no prostě šel jsem tam asi o půl den později." Polkl.

Ticho trvalo o chvíli déle a nakonec bylo přerušeno cinkáním porcelánu.

"Šels tam přesně o 3 hodiny a 20 minut později než jsem tě požádal." Brumbálův hlas byl téměř neutrální. Snape překvapeně vzhlédl. Postarší kouzelník přikývl.

"Oh, vím to. Celou dobu jsem to věděl, Severusi."

"A... stejně jste...?... nikdy jste neřekl...?"

Brumbál se smutně usmál, jeho oči přijímající a srdečné. A přesto sebou Snape uvnitř škubl, protože si stejně všiml smutku. Byl tam smutek, stejně jako před chvílí pýcha.

"Ano a stejně jsem tě nechal převzít zodpovědnost za Harryho trénink a nikdy jsem ti nic nevytkl… kvůli tomu, že nemáš v důvěru v mé instikty, protože vím, že na sebe si nejtvrdší.  Ty, můj příteli, máš talent na trestání sebe samého – a z toho pak vždycky vyjde něco, co plně vrátíš tomu, komu jsi to způsobil. Ani jsi mi to nemusel říkat – ani se omlouvat.”

Snape se roztřeseně nadechl.

"Pořád mě pronásleduje, že ten kluk by mohl vidět, kdybych se tam dostal včas."

Brumbál se zamyslel.

"Ta možnost tu je." Řekl a nesnažil se nijak šetřit city profesora lektvarů. "ale na to se budeš muset zeptat Harryho sám."

Zděšení, které se na moment zračilo ve Snapeově obličeji bylo tak vzácné, jako sníh v létě.

Skoro už zavrtěl hlavou. Nebyl chopný ani vyslovit, že zeptat se na to Harryho se prostě neodhodlá.

Ale ředitelův obličej byl neoblomný a Snape nikdy nemohl říct ne.

***

Draco byl z Harryho stále vyvedený z míry. Nezáleželo na tom, kolikrát si vše přepočítal, pořád mu to nevycházelo. Harry byl slepý. Slepí byli většinou žebráci a další slabí jedinci lidstva, kteří vám děkovali i za to, že jste do nich kopali a tím jste projevili zájem.

Nebyli – schopní – vám v žádném případě odporovat.

Tak proč Harry Potter dokázal nejen pochopit, že na něj něco chystá, ale byl schopný mu v tom zabránit takovým úžasným způsobem? Způsobil tím, že teď Draco vypadal, že nad svým malým „královstvím“ a nad tou situací neměl žádnou kontrolu a navíc si od Snapea vysloužil ostrý pohled za to, že nebyl schopný provést na Potterovi svůj kousek jako vždy.

Byl tak ponořen do svých myšlenek, že si ničeho nevšiml – a rozhodně nic neslyšel. Pro Hermionu a Rona bylo jako hra pro děti odstranit Crabbea a Goyla. Harry je požádal, aby Draca nechali jemu. Tiše zamumlali ‘Rictusempra’. Draco vzhlédl teprve tehdy, když se dva obtloustlí mladíci poroučeli k zemi.

Harry se na blonďatého chlapce zlověstně zazubil – nebo spíš, směrem k němu. Stál sám v tiché chodbě blízko sklepení, kde šel Draco. Harry měl svou bílou hůl u těla a hůlka mířila na Draca. Zelené, rozostřené oči se třpytily logickou chladností – Harry si vše propočítával – a proto na ně nebyl hezký pohled.

Harryho hlas šlehl jako bič.

"Disocculo!"

A najednou se Dracův svět setměl do černa. Vůbec nic neviděl. Ať mrkal, jak ctěl, černota nekončila.

Draco se ještě nikdy v životě necítil tak vyděšený. Začal kolem sebe mávat rukama, fňukat, a když ho ani to nezachránilo, zavřískl.

"Silencio." ozval se Ronův až příliš potěšený hlas.

Najednou se Harryho hlas ozval až příliš blízko a Dracovy mávající ruce byly nějakou tvrdou tyčí odstrčeny stranou. Draco odhadl, že to nejspíš byla Harryho hůl. Bolelo to.

“Myslíš, že je legrace, dobírat si slepé, Malfoyi?” Harryho hlas zněl ocelově tvrdý a jako by se ušklíbal. Matně mu to připomnělo hlas někoho jiného. Zkusil ustoupit dozadu, ale zakopl a upadl kvůli nějaké překážce. Tvrdá dřevěná špička se mu vecpala pod bradu.

“Myslím, že s tebou souhlasím. Je to docela legrace si je dobírat, nebo ne? Je docela legrace shazovat ostatní a Jíst Smrt (slovní hříčka - Smrtijed je Death Eater – doslova Pojídač Smrti) , ne?” Harryho hlas byl neochvějný a skoro drsný.

“Možná ne tak pěkné když ta Smrt kterou Jíš je tvoje vlastní, že, čistokrevný?” ozval se Hermionin hlas.

Draco plakal, fňukal svou omluvu a žádal o odpuštění. I když byl umlčen kouzlem Silencio. Slyšel odfrknutí.

“Nakonec za to stejně nestojí.” Vyprskl zrzek, vstal a otočil se pryč. Hermiona si povzdechla, usmála se na mladého Weasleyho a následovala ho. Harry tam ještě zůstal s hůlkou stale přitisknutou pod Dracovou čelistí.

“To kouzlo vyprchá tak, že začneš zvracet, Malfoyi. Máš chvilku čas přemýšlet – jestli to dokážeš.” Zašeptal Chlapec-Který-Přežil Dracovi do ucha a pak ničím víc než jen s náznakem zvuku kroků, byl pryč.

Poslední komentáře
11.08.2010 17:27:08: Omlouvám se, že tu vůbec neodpovídám na komentáře. Na otázku, kdy bude další kapitolka máte už odpov...
10.08.2010 15:16:01: Zdraví tě nevidomá čtenářka. :) Musím říct, že mě povídka zaujala. Můžu vědět, kolik má kapitol? M...
06.08.2010 01:40:27: z Harryho trestu jde hrůza, ale Draco si ho zasloužil do poslední kapky
24.07.2010 16:57:43: Ahojka! Chtěla bych se zeptat na termín vydání další kapitoly. Už se na ni moc těšímsmiley${1}