Překlady HP/SS

Odkazy

ffdeník

iisis

Administrace

Editace stránek

Katalog stránek

Stránky systému Webgarden

Webgarden

Stránky zdarma

Statistika

Kalendář

HP- Go With the Tide

7.kapitola

Ahoj všichni.Tak jak jsem slíbila, tak sem přidávám novou kapitolku.(Díky bohu za ten dnešní déšť ) Tahle kapitolka se mi celkem líbí a jsem (snad poprvé) spokojená s překladem.Sice je tam pár divných obratů, ale snad se vám to bude líbit.Mimochodem někdo se mě tady ptal na odkaz tak tady je: http://www.fanfiction.net/s/1235011/1/Go_With_the_Tide
Zatím se mějte!

N.
Remus vůbec nevěděl, jak vběhl do chodby přes Nebelvírskou věž a vrazil do Harryho pokoje, vyděšený z toho, co uvidí. Ten výkřik byl hrůzostrašný a mohl být výsledkem různých emocí.

Docela se mu ulevilo, když neviděl žádnou krev nebo těžké zranění.Samozřejmě způsob, jakým si Harry tahal za vlasy a houpal se sem a tam, nebyl vůbec utěšující.Nedal vůbec znát, že by přicházejícího profesora slyšel.Remusovi stačily dva velké kroky aby přešel k posteli a obejmul Harryho ve snaze chlapce utišit a zastavit houpání.

"Co je, Harry? Co se stalo?"

Harry  stále neodpovídal. Dýchal v rychlých sledech, ale neplakal. Uchopil chomáč vlasů ještě pevněji, až se Remus bál, že si je vytrhne i s kůží.

"Proč se mi tohle děje? Proč mě prostě nenechají na pokoji?" Harry zamumlal, vyslovujíc ty slova tak rychle, že měl Remus problém je zachytit, když byla ještě navíc slabě zašeptaná.

"Kdo tě nenechá na pokoji, Harry? Řekni mi a já ti pomůžu." Snažil se k němu proniknout Remus a zatřásl mu trochu rameny. Houpání přestalo, ale na Harryho rtech se objevil tak pokřivený, ironický úsměv, že Remuse zamrazilo. Byl to stejný druh neveselého, hořkého úsměvu, který tak často vídal na tváři Severuse Snapea.

"Nevíš, co říkáš, Remusi." Harryho hlas zněl kovově, tvrdě. Co mohlo tohle způsobit?

"Byla to vize, Harry?" uklidňující, vyrovnaný hlas je oba vylekal. Brumbál vešel a ostražitě položil Harrymu ruku na kostnaté rameno. Zdálo se, že tento jediný dotek staršího kouzelníka pomohl Harrymu se ovládnout. Polkl a roztřeseně vydechl. Pak přikývl.

Remus byl ztracený.

"Jaká vize?"

Brumbálův hlas byl jako smutné moře, zatímco všechno vysvětloval a stále držel Harryho za rameno. Chlapec se do doteku zlehka opíral.

"Harry má spojení s Voldemortem. Čas od času vidí, co Voldemort občas dělá. Doufal jsem, … že Harry nebude muset nic vidět tak brzy."

Remus zbledl, srdce se mu na okamžik zastavilo z čiré hrůzy, co tohle obnášelo. Harry byl obdařen pár sekundami vzácného zraku, ale plného zla a krutosti. Harrymu bude vždy připomínáno, co ztratil a nikdy si tyto chvilky světla nebude moci užívat kvůli vizím plných hrůzy.

Kdo, pro všechno na světě by byl schopen tohle snášet?

"Našel…našel Karkarova. Právě…ho zabil." Ozval se Harryho hlas, teď už zase celkem normálním tónem, byl jen trochu zadýchaný a tichý. Na chvilku zastavil a byl slyšet jen jeho nepravidelný dech.  Remus udělal náhlý pohyb, jako kdyby chtěl promluvit, ale Brumbál zavrtěl hlavou. A opravdu, po chvíli začal Harry znovu mluvit.

"Viděl jsem všechno….každičký detail. Znovu jsem viděl barvy….světlo….všechno, počem jsem toužil….nebo….vlastně ne. Musel jsem sledovat to, co on chtěl. Musel jsem vidět vše…všechno. Všechno, co udělal Karkarovovi, díval jsem se. Nenávidím ho."

To slovo řekl takovým hlubokým a zlověstným hlasem, že se Remus otřásl. Brumbál přikývl.

"Na to máš právo, Harry. Ale takhle by ses cítit nemusel. Omlouvám se, chlapče."

Harry jen sevřel zuby. Nebyl si jistý, že za to nevinil Brumbála. Možná, kdyby nežil s Dursleyovými, kdyby žil s někým jiným, nebyl by teď slepý a aby mohl vidět, nemusel by prožívat, to co teď. Sakra, i kdyby Snape byl jeho poručník, možná by neskončil slepý. Možná by byl zvrácený a ve Zmijozelu, ale ne slepý a bez Voldemortových očí jako jediných oken do světa.

"Ten, kdo teď řídí můj život se musí asi hrozně smát." Harry setřásl Brumbálovu ruku a povzdechl si. Ten zachmuřený výraz nezmizel z jeho tváře. Remus pocítil lítost.

"Harry, ty svůj život máš pod kontrolou." Řekl Brumbál, "Protože kontroluješ způsob, jakým řešíš každý problém. Je jen na tobě, jestli dovolíš, aby tě tahle hrozná změna v tvém životě zlomila nebo jestli budeš bojovat a povzneseš se nad to."

Následovala dlouhá pauza a Remus sledoval, jak si mladý Nebelvířan pořád dokola v hlavě opakuje Brumbálova slova. Silně stiskl Remusovo předloktí, což docela profesora překvapilo. Na slabého a malého chlapce měl Harry docela velkou sílu.

"A k čemu mi to bude?" řekl váhavě, zahloubaně.

Brumbál se mile usmál a jemně poklepal Harryho po zádech.

"No, nikdo se už nikdy nebude smát."

Tohle projasnilo Harryho obličej, ostré linky se vyhladily a byly nahrazeny odhodlaným výrazem a jiskrou v nehybných očích za což Remus pocítil touhu Brumbála uctívat. Byl to opravdu největší kouzelník.

***

Snape přešel přes prostředek svého pokoje a nedbale upustil bílou smrtijedskou masku a se zadostiučiněním ji slyšel klapnout o dlaždice krbu. Potom shodil z ramen těžkou černou kápi a plášť také s unaveným, odpuzujícím trhnutím ramen. Porom se otočil ke krbu a hodil do něj špetku Letaxu.

"Brumbál."

Hlava postaršího kouzelníka se vzápětí ukázala.

"Severusi, jsi zpátky. Pojď skrz, prosím."

Jakmile Snape prošel skrz, pronesl pochmurným hlasem něco, co si myslel, že ředitele šokuje.

"Igor Karkaroff byl nalezen a zabit."

Brumbál přikývl.

"Ano, jsem si toho vědom."

Snape se zamračil a zamrkal. Dokonce zapomněl být naštvaný.

"A jak přesně si toho můžeš být vědom, Albusi?"

Brumbál nevypadal nijak nadšeně, že měl nějakou informaci se kterou Snapea překvapil i když překvapit ho byla velká rarita. Povzdechl si.

"Harry mi to řekl."

"Potter!?" zapomenutý vztek začal být znovu a jednoduše zapálen i jen chlapcovým jménem. Brumbál zvedl ruku, ramena mu při tom trochu poklesla a Snape se zastavil a jeho bystrá mysl si už spojovala věci dohromady.

"Měl nějakou vizi, která mu umožnila vidět skrz Voldemortovi oči. Proto to vím."

Snapeův výraz byl bezvýrazný, ale jeho oči byly neobvykle živé, když zvažoval nový kousek informace. Trochu méně rozzlobeným a více zamyšleným hlasem poznamenal:

"Mohla by to být výhoda. Voldemort to neví. Mohlo by to být použito jako důkaz mé věrnosti k němu."

Brumbál si povzdechl.

"Severusi, zřejmě si mě nepochopil."

Snape mlaskl jazykem.

"Pochopil jsem tě moc dobře, Albusi. Vím, že je to další důvod k rozmazlovaní slavného Harryho Pottera a nepříjemné situace," řekl líně Snape, ale v hlase nebyla patrná obvyklá ironie a neudržel ředitelův pohled, jako by udělal za jiných okolností, kdy bylo načnuto téma 'Harry Potter'.

Brumbál potřásl hlavou a do úst si strčil citronový drops. Snape svaštil čelo a promnul si kořen nosu.

"Přešel snad ten kluk do nějaké autistické nebo katatonické schránky?" zeptal se podrážděně a modlil se aby mu štěstí přálo a aby byl Harry trochu víc než jen dýchající zelenina.

"Právě naopak. Myslím, že má jistou sílu, která je dost silná, aby se vyrovnala té tvé." Brumbál řekl s malým smutným úsměvem. Snape povytáhl obočí a ušklíbl se.

"Myslíš hněv?"

Otázka zůstala nezodpovězená a Snape to dále nekomentoval.

***

Přiblížily se Harryho narozeniny, ale tentokrát si toho mladý Nebelvířan ani nevšiml, natož aby vůbec pomyslel na oslavy a šťastné události. Poprvé v životě Harry chápal jak se Hermiona cítila a co ji motivovalo:její palčivou touhu ukázat všem, co dokáže, že může být stejná jako ostatní a někdy dokonce lepší. Nikdo se nebude smát. Brumbálova slova uspěla tam, kde Snape a Remus selhali: Dala Harrymu misi, cíl, který viděl daleko před sebou a udělal by vše pro to, aby se tam dostal.

Ne že by mu to ta palčivá touha usnadňovala.

Z lekcí, co mu dával Snape, Harry lehce dokázal poslouchat a vyhnout se dvěma gumovým míčkům, které na něj byly hozeny, ale byl úplně v koncích, když přišel na řadu třetí míček. Prostě nedokázal přijít na to, jak sledovat tři skoro identické zvonivé zvuky, což ho frustrovalo, stejně jako Snapea, který teď od chlapce očekával mnohem víc než kdykoliv předtím.

"No tak, Pottere, jeden by si myslel, že jsi úplně hluchý! Co je? Tvůj mozek se nemůže soustředit na tři věci najednou? Normálně člověk zvládne až 7!"

Harry vždycky zatnul zuby, otřel si pot a zkoušel to dál a dál a dál, ale i když se snažil víc, prostě neuspěl a to způsobovalo další káravé poznámky.

A pořád ještě neviděl svou hůlku. Občas snil o tom, jak ji bude používat. Použije nějaký typ „ukaž mi“ kouzla aby ho vedlo, jako kopie mudlovských slepeckých holí.Také už se nebude potřebovat ničemu fyzicky vyhýbat. Místo toho se proti tomu ochrání nějakým kouzlem a pak prokleje útočníka(který měl v duchu vždycky hlas Severuse Snapea) do pekla a zpátky.

Ale k tomu aby dostal svou hůlku zpátky se bude muset vyhýbat třem míčkům celé dvě hodiny v té zatracené třídě s Severusem Snapem. Frustrovaně zasténal a kopl směrem, kde teď věděl, že se nachází brnění a vyžíval se v hlasitém rámusu, které brnění vydávalo. Když chřestivý zvuk dozněl, nakopl ho znovu a znovu a představoval si, že to je Snape, bezmocný a prosící o milost. Ha.

"Harry? Mimořádně hrozná hodina?"

Harry se zastavil, když zaslechl hlas Remuse Lupina. Vždycky se cítil tak trochu zahanbeně, že ukazoval plný rozsah svých agresivních pocitů tomuhle milému a pohodovému muži, protože když to porovnal, Lupin se nacházel v mnohem horší situaci. Samozřejmě viděl a jeho překážka-lykantropie-byla jen jednou za měsíc, ale bylo to víc než jen nepříjemná situace-bylo to jako cejch, něco, co by ho všeho zbavilo, kdyby to lidé zjistili. V jeho případě byla nejhorší věc, se kterou se mohl setkat, lítost lidí-které mohl samozřejmě předejít, že byl všechno jen ne ubohý…

... časem.

"Prostě se nezdá, že to dokážu. Nezáleží na tom, jak moc se snažím, prostě se nemůžu vyhnout všem třem. A Snape pořád říká, že mi hůlku nedá dokud se nevyhnu všem třem. Ale no TAK. Už tak to bylo strašně těžké vyhnout se dvěma najednou a on mě za to ani nepochválil. Zajímalo by mě, jestli by ON dokázal to, co chce po MNĚ!" Harry vydechl po své tirádě, polkl a přeběhl si rukou skrz vlasy a cítil měkkou, neupravenou strukturu. V poslední době zjišťoval, že se mu struktury líbí-byly fascinující, od zvířecí kožešiny nebo peří po hrubost kamenů v některých zdech Bradavic. Harryho svět byl zase plný obrazů, ale tentokrát dotekových s velkými detaily a dramatickými reliéfy. Tu poušť, kterou cítil před týdnem rašila malými oázami den po dni. A byl si jistý, že v tom bude pokračovat jakmile získá víc možnosti pohybu než cesta z pokoje do třídy a zpátky do svého pokoje, kde věděl kde se co nachází.

To, co potřeboval byla ta pitomá hůlka a ne se vyhýbat hloupým míčkům.

Remus se chvilku zamyslel a pak se usmál.

"Pojďme se spolu projít." Řekl a položil Harryho ruku lehce na svůj loket. Harry zaváhal.

"Snape bude zuřit, jestli zjistí, že mě někam vedeš."

Remus odfrkl, tak aby to Harry slyšel a věděl, co má za výraz.

"Protentokrát si to se Severusem vyřídím, pokud to bude nutné. Dovol mi, abych ti pověděl příběh, zatímco půjdeme."

Harry přikývl a cítil se méně napjatý než jako jindy po hodině, kdy si musel najít cestu zpátky a dokonce počítat kroky zpátky do svého pokoje. Remusův chladivý, klidný hlas byl osvěžující ve srovnání s tím nepřistupným, který ho trénoval.

"Když jsme byli v tvém věku, Lily objevila mou lykantropii-nebo spíš uhodla, protože si vždycky dokázala dát dvě a dvě dohromady a pozorovala mě, aby si to ověřila než s tím za mnou přišla. Navzdory mým nekonečným prosbám, aby to neříkala zbytku Pobertů, udělala to.Nejdřív to řekla Jamesovi, o kterém věděla, jak mi potom řekla, že na mě nezanevře. Tvá matka měla vždycky perfektní odhad lidských charakterů stejně jako jejich rychlý rozbor." Remus se při té vzpomínce zazubil. Harry se usmál, když kolem nich cítil pozitivní atmosféru.

"Lidé moc o matce nemluví." Nadhodil na znamení díků. Remus pokračoval.

"Lily našla způsob, jak mi pomoci, abych nebyl sám když nastala přeměna. Dokázala pro nás získat knihu pro Zvěromágy."

Harry byl ohromen.

"To byl nápad mamky? Byla také zvěromág?"

"Pokud vím tak ne, ale Lily chtěla pracovat na Odboru Záhad takže možná nechtěla odhalovat svůj status kdyby se jí to povedlo. Byla vždycky s Jamesem, Siriusem a Peterem, když cvičili, ale niky necvičila s nimi. V každém případě, jednou večer, což si pamatuji velmi dobře, jsem se vzbudil, protože James mlátil ve společenské místnosti naštvaně do křesla. Víš, nemohl se přeměnit, kromě ocasu a parohů, ať se snažil sebevíc. Ta přeměna prostě nefungovala. Bylo to v té době, kdy pro něj Sirius vymyslel přezdívku 'Dvanácterák'."

Harry se pochechtával, velice zaujat. To bylo poprvé, co slyšel příběh o tom, že jeho otec NEBYL v něčem dokonalý a bylo a bylo zvláštní, že se mu tahle zlidštěná verze líbila víc než ta předtím.

"A co se stalo?"

"Lily přišla a nabídla mu šálek horkého kakaa-tvůj táta to pil vždycky po litrech. A když se uklidnil a řekl ji jak moc se snaží a nemůže na to přijít, řekla mu jen 'možná se snažíš příliš'."

Harry si povzdechl, ramena mu trochu klesla.

"A v příštích 20 minutách se přeměnil?"

Remus se zasmál a poklepal Harryho na paži

"Oh proboha, to ne. Trvalo mu to další dva dny si pořádně odpočinout a uvolnit se a nechat své smysly, aby ho vedly k jeho podobě  Ale dokázal to." Remus otevřel dveře do Harryho pokoje a afektovaně mu rozcuchal vlasy.

"A ty také."

Poslední komentáře
26.08.2009 13:37:37: Chudák Harry jendoufám, že se mu to podaří a Sevík ho alespoň v rámci možností pochválí. Děkuji za p...
26.08.2009 11:43:53: Moc děkuji za překlad.
24.08.2009 16:19:03: Super kapča. Jdu se pustit do další.
23.08.2009 12:11:00: Děkuju moc za skvělou kapitolku. Krásný překlad. Těším se na další, snad nás nebudeš tak dlouho napí...